Studie a články v odborných periodikách a časopisech

Politické represe Velkého teroru připravily o život tři čtvrtě milionu nevinných lidí a statisíce dalších postihly vězněním v nápravně pracovních táborech. Mezi popravenými byly rovněž stovky Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí. K největší hromadné exekuci osob českého původu na území SSSR došlo na svátek svatého Václava 28. září 1938 v Žytomyru. Při příležitosti výročí 80 let od popravy přetiskujeme vybrané a redakčně upravené kapitoly z knihy Zatajené popravy již zesnulého historika Mečislava Boráka. Text je zároveň doplněn o některé archivní dokumenty, které se k tomuto případu podařilo získat z ukrajinských archivů.

(zavřít)

In its introduction, the study recalls the course of Czech emigration to Ukraine and the formation of the local Czech minority from the mid-19th century until the end of 1930s. Afterwards, it depicts the course of political persecution of the Czechs from the civil war to the mid-1930s and mentions the changes in Soviet national policy. It characterizes the course of the Great Purge in the years 1937-1938 on a national scale and its particularities in Ukraine, describes the genesis of the repressive mechanisms and their activities. In this context, it is focused on the NKVD's national operations and the repression of the Czechs assigned to the Polish NKVD operation in the early spring of 1938. It analyses the illegal executions of more than 660 victims, which was roughly half of all Czechs and Czechoslovak citizens executed for political reasons in the former Soviet Union, both from time and territorial point of view, including the national or social-professional structure of the executed, roughly compared to Moscow. The general conclusions are illustrated on examples of repressive actions and their victims from the Kiev region, especially from Kiev, and Mykolajivka community, not far from the centre of the Vinnycko area, the most famous centre of Czech colonization in eastern Podolia. In detail, it analyses the most repressive action against the Czechs in Ukraine which took place in Zhytomyr where on 28 September 1938, eighty alleged conspirators were shot dead, including seventy-eight Czechs. In this case, fabricated and produced directly in the Zhytomyr Oblast Administration Office of the NKVD, there are clarified the terrorist methods of interrogation and torture of victims, arranged false accusation, which could not been got away, as well as the systematic lying of the authorities on the fate of the victims, which continued after their rehabilitation in 1958, and ended half a century after the executions took place.

(zavřít)

K téměř neznámým příběhům z prvních let druhé světové války patří internace cestujících z lodi Alsina úřady francouzského vichystického režimu na západě Afriky. Parník Alsina s asi pěti sty osobami na palubě, jež chtěly uniknout z nacisty okupované Evropy do emigrace v Brazílii, vyplul v lednu 1941 z Marseille. Francouzské úřady se však obávaly, že by loď mohla být konfiskována Spojenci. Proto plavbu přes oceán zakázaly a držely loď i s cestujícími v přístavu Dakar. Bylo mezi nimi asi 75 československých občanů, včetně několika rodáků z Ostravska. Generální konzulát ČSR v New Yorku podnikal kroky k jejich záchraně, ale v červnu 1941 byli převezeni do Casablancy v Maroku, kde v internačních táborech čekali na vyřízení cestovních dokladů. Do konce roku 1941 se dostali do jižní Ameriky a USA. Vzpomínky přeživších i dobové archivní materiály oživují osudy uprchlíků.

(zavřít)

The internment of passengers from the SS Alsina in West Africa during 1941

One chapter from the early years of the Second World War still remains almost completely unknown: the internment of passengers from the SS Alsina in West Africa by the authorities of the French Vichy regime. The steamship Alsina was carrying around 500 people who were attempting to flee Nazi-occupied Europe for Brazil; the ship left Marseille in January 1941. However, the Vichy authorities feared that the ship might be intercepted and confiscated by Allied forces, so they forbade it from setting out on its Transatlantic voyage, and detained it – and its passengers – in the port of Dakar. The passengers included around 75 Czechoslovak citizens, among them several people from the Ostrava region. The Czechoslovak General Consulate in New York intervened in an attempt to rescue them, but in June 1941 they were taken to the Moroccan city of Casablanca, where they were held in internment camps while their travel documents were processed. By the end of 1941 they had found their way to South America and the USA. A lively account of the events is given both by archive materials and by the refugees’ memoirs.

(zavřít)

V textu je chybně uvedeno, že Max Melzer byl spolumajitelem konzervárny v Žatci. Onu továrnu ale ve skutečnosti spoluvlastnil Siegried Melzer, Maxův strýc. Max Melzer pracoval jako chemik ve farmaceutickém závodě v Ústí nad Labem.

Za poznámku děkujeme vnučce Maxe Melzera, Claudii Heller. (16.8.2018)

(zavřít)

Přes tři sta československých židů, kteří v letech 1939–1940 hledali záchranu před perzekucí nacistického režimu v odchodu do Palestiny, prožilo nebezpečnou plavbu po Dunaji a Středozemním moři. Britské úřady jim však vstup do Palestiny zakázaly a jako ilegální imigranty je deportovaly do věznice na ostrově Mauricius, kde spolu s dalšími židy ze střední Evropy žili v internaci až do léta 1945. Těžce snášeli přísný režim internačního tábora a omezení osobní svobody, stejně jako tropické klima. Většina mužů z československé skupiny vstoupila do československého nebo židovského vojska, kde bojovali v řadách Spojenců. Až po válce se jim splnilo jejich přání a mohli se usídlit v zemi svých předků. Ukázky ze zahraniční odborné literatury, vzpomínkových prací i archivních pramenů připomínají tragické i heroické osudy bývalých běženců, z nichž mnozí pocházeli z regionu Ostravska.

(zavřít)

The Deportation of Jews to Mauritius (1940–1945)

In 1939 and 1940, over 340 Czechoslovak Jews sought to escape from Nazi persecution by fleeing the country for Palestine; this involved a dangerous journey along the Danube and the Mediterranean coast. On their arrival, however, the British authorities barred them from entering Palestine. They were deported as illegal immigrants to an internment camp on the island Mauritius, where thay lived (with another Central European Jews) until the summer of 1945. The strict regime at the camp was hard for them to bear; as was the restriction of personal liberty and the tropical climate. Extracts from historical studies, memoirs and archive sources commemorate the tragic and heroic fate of these refugees.

(zavřít)

První politické procesy s českými starousedlíky se konaly v polovině dvacátých let a v následujícím období násilné kolektivizace již počty represí výrazně vzrostly. Mnozí čeští sedláci byli označeni za „kulaky“ a po zabavení majetku byli i s rodinami vysídlováni do vzdálených oblastí Sovětského svazu. Jako „třídní nepřátelé“ byli represím vystaveni i čeští podnikatelé, obchodníci a řemeslníci, stejně jako příslušníci inteligence, především učitelé. Většina z 661 jmenovitě zjištěných Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí zastřelených na Ukrajině přišla o život v době Velkého teroru v letech 1937–1938.

(zavřít)

Political Persecution of the Czechs in Ukraine during the Soviet Regime

The first political trials with Czech old residents took place in the half of the 20´s and a number of repressions increased greatly in the following period of a forcible collectivization. Many of Czech farmers were branded as “kulaks” and after the confiscation of property, they were with their families displaced to remote areas of the Soviet Union. As “the class enemies”, also the Czech entrepreneurs, merchants and craftsmen as well as members of intelligence, especially teachers were subjected to repressions. The majority of 661 namely discovered Czech people, Czechoslovak citizens and inhabitants of Czech lands, shot dead in Ukraine, lost their lives in the period of the Great Terror in 1937-1938.

(zavřít)

Tato materiálová studie shrnuje výsledky archivního výzkumu a doplňuje nedávno vydanou práci o historii, struktuře a činnosti polské Policie Slezského vojvodství (Policja Województwa Śląskiego, dále jen PWŚl.) na zabraném území Těšínska v době od října 1938 do září 1939.

(zavřít)

The material study summarizes the results of archive research and supplements the recently published work on history, structure and activities of the Polish Police of the Duchy of Silesia (Policja Województwa Śląskiego) in the occupied Teschen region between October 1938 and September 1936. It is based primarily on the materials from the collection of the Duchy of Silesia Police, which is deposited in the State Archive in Katowice. The study is based mainly on the personal records and files of Silesian policemen an also the headquarters’ commands from the years 1938–1939. The collection was held by German invaders during the war and after the war it be- came the Soviet war trophy for many years, thus at present it is quite fragmental. Nevertheless, it has become the basic precondition of the research because together with the study of Polish historians, who used also other parts of the police agenda, it enabled the reconstruction of the structure of the police units in the Teschen region and determines almost eight hundred of its policemen.

(zavřít)

Studie pojednává o historii, struktuře a činnosti polské policie, která ve specifické podobě „Policie Slezského vojvodství“ působila od října 1938 do září 1939 na bývalém československém území Těšínského Slezska. Všímá si její úlohy při přípravě a realizaci anexe tohoto území, sleduje výkon policejní služby v souvislosti s vysídlováním českých obyvatel a potlačováním projevů odporu proti polské administraci. Uvádí přehled o složení, rozmístění, počtu a činnosti policejních jednotek až do doby jejich evakuace na počátku II. světové války.

Polská diplomacie využila koncem září 1938 obtížné situace Československa v souvislosti s jednáním velmocí v Mnichově a vymohla si připojení části historického území Těšínského Slezska k Polsku. Na přípravách a realizaci této anexe se kromě vojska podílela i polská policie. Měla zde označení „Policie Slezského vojvodství“, jak to odpovídalo historickým okolnostem jejího vzniku v roce 1922, a v mnoha ohledech se od polské Státní policie lišila.

Studie si všímá specifik jejího vývoje a podrobně dokumentuje strukturu a počty jednotek rozmístěných do stanic a komisariátů na území Těšínského Slezska, jež bylo v říjnu 1938 připojeno k Polsku. Analýzou dochovaných personálních spisů a evidenčních kartoték příslušníků policie zjišťuje složení policejního sboru a jeho výstavbu po odchodu dočasně dislokovaných policejních jednotek. Blíže si všímá též činnosti policie při výkonu policejní služby, např. při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti, organizaci veřejné správy na obsazeném území, vysídlování českých obyvatel, potlačování projevů odporu proti polské administraci, řešení ilegálních přechodů hranic po okupaci zbytku Československa nacistickým Německem apod. Zmiňuje se rovněž o změnách policejních priorit v souvislosti s rostoucí hrozbou válečného útoku ze strany nacistického Německa, k němž nakonec došlo. Evakuace slezské policie na východ Polska měla nakonec tragickou dohru, protože většina jejích příslušníků byla záhy zajata sovětskou armádou a v rámci tzv. katyňského zločinu zlikvidována. Studie shrnuje nejdůležitější informace o podobě a činnosti slezské policie v době polského záboru Těšínského Slezska a doplňuje tak dosud jen málo známý obraz této neklidné etapy česko-polských dějin.

(zavřít)

Structure and activity of Police of Silesian Voivodeship in Cieszyn region in 1938 – 1939

This contribution aims at brief survey of history, structure and activity of Silesian police which was the executive body of Polish state power within the occupied Cieszyn Silesia in restless years 1938 – 1939. It is one of the less known topics of this period and it has never had a monographic processing. Czech non-fiction literature has taken only minor notice of the Silesian Police and there are not any complex monography works even in the Polish literature. The research stemmed mainly from the sources of Silesian Voivodeship Police in the State Archive in Katowice where there are personal files and personal records of Silesian policemen. It is necessary to mention that although the fund is rather fragmental, it still helped to reconstruct the structure of the police units in the Cieszyn region.

(zavřít)

O tom, co bylo příčinou politických represí v době „velkého teroru“ v Sovětském svazu v letech 1937–1938, se dosud vedou spory. Podařilo se však prokázat, že z politických důvodů bylo zastřeleno nejméně milion lidí. Bylo mezi nimi i několik set v Rusku již usedlých Čechů, asi dvacet obětí teroru pocházelo z území Těšínského Slezska. Osud Józefa Gibiece z Třince byl díky archivním dokumentům objasněn. Na jeho příkladu lze ukázat, jak probíhaly manipulace policejního vyšetřování i rozhodování mimosoudních orgánů, jež na základě zfalšovaných obvinění odsuzovaly nevinné občany k trestu smrti.

(zavřít)

Clandestine Executions. Victims of the Great Purge of 1937–1938 in the Soviet Union Originally from Teschen Silesia, and the Case of Józef Gibiec from Třinec

The cause of the political represions within the Great Purge of 1937–1938 is still subject to ongoing debate. At least a million people have been proven to have been victims of execution by shooting for political reasons. These included several hundred etnic Czechs resident in Russia, about twenty of them hailed from Těšín Silesia. Archive documents revealed the fate of Józef Gibiec from Třinec. His is a showcase of a rigged police investigation and the decision-making process of extrajudicial bodies that used fabricated charges in order to pass death sentences on their innocent victims.

(zavřít)

Arnošt Bass se narodil v českém městě Kutná Hora. Po studiích ve Vídni a Berlíně získal doktorát práva a filosofie, a rabínské oprávnění. Učil náboženství na středních školách v Moravské Ostravě, kde působil jako rabín. Byl rovněž známým učitelem semitských jazyků a biblických textů, v roce 1938 publikoval svůj český překlad Žalmů z hebrejštiny.V září 1942 byl i s rodinou deportován do Terezína a pak do Osvětimi. Jeho synovec Ludvík Bass, profesor na univerzitě v Qeenslandu v Austrálii, je světově známým odborníkem v oboru matematické fyziky, matematické biologie a filosofie vědy.

(zavřít)

The Ostrava rabbi Arnošt Bass (1885–1943) and his family

Arnošt Bass was born in the Bohemian town of Kutná Hora. After studying in Vienna and Berlin, he received a doctorate of law and philosophy, and rose to the rank of rabbi. He taught divinity at secondary schools in the Moravian Ostrava discrict, where he also acted as rabbi. He was also renowned as a scholar of Semitic languages and Biblical text, in 1938 he published a Czech translation of the Psalms from Hebrew. In September 1942, along with his family, was deported to Theresianstadt and them to Auschwitz. His nephew Ludvík Bass is a professor at the University of Qeensland, Australia, and a world-renowned expert on mathematical physics, mathematical biology and the philosophy of science.

(zavřít)

Studie pojednává o dosud neznámém válečném hrdinovi z Ostravy, který byl přinucen narukovat do německé armády. Jako český vlastenec však přeběhl frontu a stal se rozvědčíkem Sovětské armády, nasazeným do blízkosti Hitlerova hlavního stanu ve východním Prusku, kde zahynul.

Rodiče Jana Borovce pocházeli z dnešní Ostravy-Hošťálkovic, ale on se narodil v Lipsku, kam jeho otec odešel za prací. Dětství už prožíval v Ostravě-Mariánských Horách, kde otec našel zaměstnání v dusíkárnách. Po uzavření Mnichovské dohody a připojení Hlučínska k Německé říši získal po otci německé občanství, ale protože se cítil být Čechem, dokončil studia na českém reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze. Maturoval v době heydrichiády v roce 1942 a krátce nato musel narukovat do německé armády. V dopisech z fronty se opakovaně zmiňoval o svém úmyslu přeběhnout ke spojencům, k čemuž v říjnu 1943 došlo. Německé úřady ho od té doby až dodnes evidují jako nezvěstného. Nedávno však byly v ruských archivech nalezeny dokumenty o tom, že působil v Rudé armádě jako rozvědčík skupiny Progress, nasazené do týlu nepřítele v Bělorusku. Podruhé byla skupina vysazena v srpnu 1944 ve východním Prusku do prostoru Hitlerova Hlavního stanu, pověstného „Vlčího doupěte“. Borovec byl radistou skupiny. Spolu s dalšími výsadkáři byl zanedlouho zatčen a po věznění v dnešním Olsztynu zastřelen. Protože se kryl falešným příjmením Vrbický, zachránil svou rodinu v Ostravě před perzekucí. Jeho památka byla připomenuta až v září 2011 zápisem jeho jména na zeď symbolického hřbitova v Památníku II. světové války v Hrabyni.

(zavřít)

A Spy from Ostrava at Hitler´s „Wolf´s Lair“. The Unknown Wartime Fate of Jan Borovec (1923-1944?)

The study deals with so far unknown war hero from Ostrava who was forced to enlist the German army. However, as a Czech patriot he deserted the front and became a spy of the Soviet army, placed to proximity of Hitler´s headquarters in the eastern Prussia where he died.

(zavřít)

Studie charakterizuje vývoj poválečné justice, jež se zabývala potrestáním nacistických válečných zločinců a jejich spolupracovníků. Přináší přehled o činnosti mimořádných lidových soudů v českých zemích a o archivním materiálu, který jejich činnost dokumentuje. Zvýrazňuje osudy souzených Němců ze severní Moravy a Slezska.

(zavřít)

The Czechoslovak Retributive Justice in the Years 1945-1948 and Prosecution of German Inhabitants by the Extraordinary People’s Courts Moravian Ostrava, Novy Jicin and Opava

The study characterizes the development of post-war justice which dealt with punishment of people convicted of Nazi war crimes and their collaborators. It brings the overview of the activity of the extraordinary people´s courts in Czech lands and of the archive material which documents their activity. It highlights the fates of judged German people from north Moravia and Silesia.

(zavřít)

Studie analyzuje na příkladu mimořádných lidových soudů v Ostravě, Opavě a Novém Jičíně skupinu asi tří set osob, které byly za své trestné činy z doby nacistické okupace souzeny v nepřítomnosti. Sleduje příčiny jejich nepřítomnosti a zjišťuje, zda ovlivnila výši jejich trestu.

(zavřít)

The Persons Judged by Retributive Courts in the Absence (on examples of extraordinary people´s courts Moravian Ostrava, Novy Jicin and Opava)

On the example of the extraordinary people´s courts in Ostrava, Opava and Novy Jicin, the study analyses a group of about three hundred persons who were judged because of their criminal acts from the period of Nazi occupation in the absence. It traces the causes of their absence and investigates if it had influenced the type of their sentence.

(zavřít)

Studie na příkladu ostravského regionu sleduje, jak se změny v politické linii Kominterny v prvních letech II. světové války promítaly do konkrétní činnosti komunistů v místních podmínkách. Podává charakteristiku hlavních rysů politiky Kominterny, ukazuje vazby na exilové i domácí vedení ilegální KSČ. Na příkladech dochovaných ilegálních tiskovin z Ostravska zjišťuje vliv instrukcí z ústředí na formování stanovisek místních komunistů.

Komunistická internacionála, jež vznikla jako celosvětové sdružení komunistických stran, opustila v letech 1939–1941 své tradice i nedávnou spolupráci s demokratickými silami v rámci jednotné a národní fronty proti fašismu. Po podpisu smlouvy o spolupráci hitlerovského Německa se Sovětským svazem se stala pouhým nástrojem Stalinovy vnitřní i zahraniční politiky a významně přispěla k dezorientaci komunistických stran. Nedávno vydané dokumenty z archivu Kominterny potvrzují, že nová politická linie Moskvy zavázala i Kominternu k tomu, aby ve svých instrukcích nevyzývala komunisty k boji proti nacistickému Německu, nýbrž proti demokratickým silám v západních zemích, především ve Velké Británii. Z tohoto zorného úhlu viděla propaganda Kominterny i všechny události prvních let II. světové války až do napadení Sovětského svazu Německem.

Změna politické linie Kominterny ovlivňovala též ilegální činnost komunistů v nacisty okupovaných českých zemích. Podle pokynů z Moskvy domácí vedení ilegální KSČ odmítlo společný boj s demokratickými silami proti nacistickým okupantům. Avšak na úrovni krajských vedení a přímo v místních organizacích strany ještě přežívaly projevy někdejší solidarity, i když navenek byla politickou nutností „železná“ komunistická disciplina. Dokládají to příklady ilegálních tiskovin komunistů v Ostravském kraji, jejichž analýzu podává tato studie. Na dochovaných letácích a ilegálním časopisu „Avantgarda“, který vydávali komunisté v Ostravě-Bartovicích, zjišťuje vliv ústředních stranických pokynů a instrukcí na formování stanovisek místních komunistů např. k hodnocení paktu Ribbentrop-Molotov a jeho důsledků, k přepadení Polska Německem a Sovětským svazem v září 1939, k sovětsko-finské válce, k Hitlerovu tažení na Západ, k sovětské expanzi do Pobaltí a na Balkán a k dalším událostem.

Studie podává stručnou charakteristiku hlavních rysů politiky Kominterny v jednotlivých etapách mezinárodního vývoje v letech 1939–1941, ukazuje její vliv na exilové i domácí vedení ilegální KSČ. Na příkladu ostravského regionu se pokouší vysledovat, jak se změny v politické linii Kominterny promítaly do konkrétní činnosti komunistů v místních podmínkách.

(zavřít)

The Reflection of Comintern Propaganda in Illegal Press of Ostrava Communists at the Beginning of World War II (1939-1941)

In: Bolshevism, Communism and Radical Socialism in Czechoslovakia

On the example of Ostrava region, the study traces how the changes in political line of Comintern in the first years of World War II were projected into specific activity of communists in local conditions. It brings the characteristics of fundamental features of Comintern policy, it shows the links to exile as well as home leadership of illegal Communist Party of Czechoslovakia. It investigates the influence of instructions from headquarters on shaping the opinions of local communists on the examples of extant illegal printed materials from Ostrava region.

(zavřít)

Studie se zabývá osudy židů z Ostravska, kteří byli v říjnu 1939 deportováni do nacistického koncentračního tábora v Nisku nad Sanem. Asi 800 osob ilegálně přešlo do Sovětského svazu, kde skončili v pracovních táborech. Jen asi 350 osob se později zachránilo vstupem do československého vojska.

První nacistické transporty Židů z Ostravy, Katovic a Vídně v říjnu 1939 směřovaly do Niska nad Sanem, kde si Židé měli vybudovat koncentrační tábor. Bylo v něm ale uvězněno jen asi pět set osob, zatímco většinu z téměř pěti tisíc deportovaných Židů zahnaly stráže SS na území Sovětského svazu. Sovětské úřady však ilegální přechod státní hranice trestaly uvězněním v táborech nucené práce, tzv. gulazích. Další běženci, kterým se podařilo šťastně přejít hranici a usadit se v okolí Lvova, byli později spolu s místním obyvatelstvem deportováni na Sibiř. Tyto represe postihly většinu z asi osmi set Židů z Ostravska, zahnaných tehdy do Sovětského svazu. Archivní dokumenty dokládají, jak se pokoušeli navázat spojení s československými úřady v exilu, i jak se vyrovnávali s novými životními podmínkami. Sledují rovněž jejich další osudy poté, co se ocitli v gulazích nebo ve vyhnanství. Z dobových dokumentů a svědectví byl sestaven přehled míst v Sovětském svazu, ve kterých byli vězněni nebo internováni až do doby, než jim amnestie umožnila vstoupit do československého zahraničního vojska. Studii doplňují příběhy několika židovských rodin z Ostravy a okolí, které patřily k obětem represí.

(zavřít)

From the Nazi concentration camp to the Soviet gulag. (The fates of Ostrava’s Jews from the transports to Nisko nad Sanem)

The first Nazi transports of Jews from Ostrava, Katowice and Vienna in October 1939 were destined for Nisko nad Sanem, where the Jews were to build a concentration camp. The camp held only around 500 inmates; most of the almost 5 000 deportees were driven away by the SS guards and entered Soviet territory. This border crossing was illegal, and if caught the refugees were imprisoned in Soviet forced labour camps – gulags. Other refugees, who managed to cross the border undetected and settled in and around the city of Lvov, were later deported to Siberia along with other members of the local population. This was the fate of around 800 Jews from the Ostrava area. Archive sources show how they attempted to contact the Czechoslovak authorities in exile and how they dealt with their new situation in the gulags or as refugees. Using documents and eye-witness accounts, the author compiled a list-none of locations in the USSR where these Ostrava Jews were imprisoned or interned until an amnesty enabled them to join the Czechoslovak foreign legion. The study also recounts the stories of several Jewish families from Ostrava who were the victims of repression.

(zavřít)

Преступление, совершенное советскими органами безопасности НКВД в отношении польских офицеров и полицейских, символом которого стала Катынь, имело также свой чешский и словацкий контексты. В международной комиссии судебных врачей, которая в Катыни, в 1943 году, проводила первые эксгумации, были профессоры Франишек Гаек из Праги и Франтишек Шубик из Братиславы. Оба подтвердили совместное заключение медицинской комиссии, что убийство было совершено в 1940 году, что указывало на действительных виновников преступления. После войны обоих врачей принудили к отказу от своих свидетельств, что профессор Гаек и сделал, а профессор Шубик эмигрировал. И писатель Франтишек Кожек, который с делегацией европейских писателей присутствовал при эксгумации, после войны был принужден к отказу от своих репортажей и возложению вины на немецких оккупантов. Американец чешского происхождения Франтишек Вашек был в делегации репортеров при советских эксгумационных работах в 1944 году, которые должны были обеспечить фальсификацию доказательств о виновниках преступления. Он склонился к советской версии преступления в соответствии с тем, что диктовалось политическими интересами союзников в то время. Остальные свидетели из Чехословакии в Катынь попали как солдаты вермахта или как польские солдаты, полицейские или эмигранты, которым удалось убежать из советского плена. Из общего числа убитых в рамках катынского преступления, около 350 человек, в большинстве поляков, были родом с территории сегодняшней Чешской республики или жили здесь перед войной.

(zavřít)

Studie shrnuje výsledky dosavadních výzkumů příčin, průběhu a následků prvního nacistického transportu Židů z okupovaných českých zemí, z polského Slezska a z Vídně do koncentračního tábora v Nisku nad Sanem v říjnu 1939.

(zavřít)

Deportations to Nisko nad Sanem and Their Place in the History of the Holocaust

The first mass transports of Jews in Nazi-occupied Europe pulled out from Moravská Ostrava, Vienna and Katowice. They headed for Nisko nad Sanem in the eastern part of occupied Poland where the Jews, under the supervision of the SS guards, were supposed to build a concentration camp. This enterprise was administered by Adolf Eichmann and it affected about five thousand Jews from Bohemia, Poland and Austria. The SS guards drove the majority of prisoners to the Soviet Union where they were imprisoned again in the Soviet concentration camps – gulags. The study provides an overview of the world historiography on this topic, assesses the causes, course and importance of the transports to Nisko and seeks to uncover their place in the genocidal plans of the Nazis.

(zavřít)

Deportationen nach Nisko am Fluss San und ihre Stelle in der Holocaust-Geschichte

Der Beginn des II. Weltkrieges gab den Nazisten neue Möglichkeiten zur Aussiedlung der Juden in die Gebiete, die nicht als Teil des Deutschen Reiches betrachtet wurden. Die Judendeportationen sollten nach Osten des ehemaligen Polens steuern. In der Nähe von Lublin sollte eine gewisse „Judenreservation“ entstehen. Nach Befehl des Gestapo-Chefs Müller aus 6. Oktober 1939 sollten zuerst die Juden aus Oberschlesien ausgesiedelt sein. Zu diesen wurden die Juden aus Mährisch Ostrau und Wien zugezogen. Mit Leitung der Deportationen wurde Adolf Eichmann beauftragt und in 10 Tagen war der erste Transport zur Ausfahrt vorbereitet. Er steuerte nach Nisko am Fluss San. Dort bauten die Juden sich selbst ein Konzentrationslager und sie sollten den Kostenaufwand für ihre Einsperrung sich selbst zahlen. Die jüdischen Ingenieuren aus Ostrau unter Bewachung der Nazis fertigten die Baupläne vom Lager an, die jüdischen Firmen lieferten Baumaterial und Nahrungsmittel, Judengemeinden übergaben der Gestapo finanzielle Mittel. Für Öffentlichkeit sollte dieses Gestapo-Unternehmen als freiwillige Initiative der Judengemeinden aussehen, die ihre Mitglieder auf Arbeitsumschulung senden. Die Lagerbewachung wurde durch Einheiten der SS gesichert.

Der erste Transport fährte am 18. Oktober 1939 aus Mährisch Ostrau ab, erste Transporte aus Wien und Kattowitz fährten am 20. Oktober ab. Eine Woche später am 26. Oktober fährten die zweiten Transporte ab. Der dritte Transport fährte nur aus Ostrau ab, unterwegs wurde aber nach Sosnowietz in Oberschlesien umgeleitet. Die Wasserflut am Fluss San in Nisko riss die Brücke zum Lagerzugang nieder. Nach Gestapomeldung war die Anzahl der nach Nisko deportierten Juden 5 000 Mann. Im Lager in der Gemeinde Zarzecze bei Nisko blieb nur ungefähr 500 tschechischer oder Wiener Juden, meistens aus ersten Transporten. Die SS-Wachen vertrieben alle andere Häftlinge aus dem Lager nördlich zu Lublin und zu neuer Reichsostgrenze mit Sowjetunion. Dort wurden sie dem Schicksal belassen. Rückkehr ins Lager oder nach Hause war streng verboten, doch manche versuchten zurückkehren. Andere bemühten sich in Lublin oder in herumliegenden Städten und Dörfern anzukommen. Aber die Lebensbedingungen waren hart.

Die grösste Zahl der Häftlinge überschritten illegal die Grenze über den Fluss Tanew in die Sowjetunion. Sie waren durch mühsame Reise in unwirtliche Landschaft erschöpft, oft beraubt, sie suchten die Zuflucht in Lemberg und Umgebung. Einer grossen Menge von ihnen gelang es aber seit Juni 1940 wurden sie zusammen mit einheimische Bevölkerung in mehreren Wellen nach Sibirien transportiert. Andere waren gleich nach Überschreitung der Grenze verhaftet und zum Aufenthalt in Arbeitslagern verurteilt. Oder sie waren als Spionen und Feinde des Sowjetregimes bezeichnet. Für Mehrheit, hauptsächlich für alte und kranke Menschen, bedeutete Aufenthalt in Gulag sicheren Tod. Nur ungefähr 350 Juden aus Ostrauer Transporten entkamen Dank der Amnestie aus Gulag und sie meldeten sich 1942 in die tschechoslowakische Armee in der Sowjetunion. Sie machten danach blutige Kämpfe an der Ostfront durch. Nur 123 von ihnen überlebten den Krieg, 90 von ihnen kehrte nach Ostrau. Die Anzahl der Heimkehrer in den Reihen der polnischen Armee war noch niedriger. Juden aus Wiener 123 NA, Gestapo, sign. 101-653-1, s. 106–122. 124 NA, Gestapo, sign. 101-653-1, s. 50.168 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2010/2 Trasporten hatten nicht eine ähnliche Möglichkeit zu retten, sie gingen am meisten in Gulag ein. Bis zum Jahre 1957 kehrte nach Hause minder als 100 von ihnen. Die aus Teilnehmern der Nisko-Transporten, denen sich den Deportationen nach Sibirien oder nach Gulag durchwinden gelang, wurden nach Eroberung von Ukraine durch Deutschen fast restlos ausgemordet, sowieso die Juden, die in Umgebung von Lublin geblieben waren.

Im Konzentrationslager bei Nisko am Fluss San waren nur Baufachleute, Ärzte und für Lagerbetrieb wichtige Handwerker geblieben. Bald wurden die Lagerbaracken, Depots, Wirtschaftsgebäuden und Kommandantur für Lagerwachen ausgebaut. Trotzdem, dass das Lager mit Stacheldraht umzäumt wurde und durch Wachen der SS bewacht, keine Fälle von Liquidation der Häftlinge oder Grausamkeiten wurden verzeichnet. Einer von Lagerkommandanten, der schärfere Lebensordnung führte und die Schikanen der Häftlinge duldete, wurde auf Grund der Klage der Lagerselbstverwaltung samt seiner Mannschaft abberuft. Die Häftlinge arbeiteten bei dem Ausbau des Lagers, Renovierungen der Brücke über San und bei Instandsetzungen der Strassen. Sie sicherten Lagersbetrieb einschliesslich des Brennholzes und Trinkwassers. Sie hatten Postverbindung mit der Heimat und dank der Lieferungen aus Ostrau litten sie nicht an Hunger, am Mangel der Kleidung oder Gesundheitsfürsorge. Ende März 1940 entschied das Kommando der SS und der Polizei in Krakau über Einstellung des Lagersausbau und über seine Abschaffung, übrige Häftlinge sollten nach Hause kehren. Nach der Amtsnachricht 516 Männer kehrte nach der Aufhebung des Lagers am 13. April 1940, 301 Personen nach Ostrau, 18 nach Teschner Ländchen, 197 nach Wien. Die Evidenz der Ostrauer Judengemeinde gab etwa 450 Heimkehrer aus Nisko an. Diese Evidenz ergriff auch vertriebene Häftlinge, die nach Hause selbst wiederkamen. Diese Männer wurden auf Zwangsarbeit in Umgebung von Ostrau eingesetzt. Samt mit anderen Ostrauer Juden wurden sie bis auf Ausnahmen im September 1942 ins Ghetto Theresienstadt gebracht und sie starben in Gaskammern in Auschwitz. Nur 60 Menschen entgingen der Liquidation, meist aus gemischten Ehen.

Historiker diskutieren bis heute, was führte zur Einstellung der Transporte nach Nisko und über die Rolle von Nisko in der Geschichte des Holocausts. Am Beginn des Krieges hatten die Nazispläne gegen Juden nicht den Genozidcharakter, der fall Nisko aber beweist, dass die Nazis schon damals die Methode „Vernichtung durch Aussiedlung“sich ausnutzen bemühten. Ursprüngliche Absicht der Umsiedlungsaktionen wurde schon 1939 verändert, denn die neuen Reichsgauen Wartheland und Danzig-Westpreussen bekamen Präferenz. Die ethnischen Deutschen aus Balkan und Osteuropa begonnen in die neuen Gauen überzusiedeln. Die Judendeportationen aus Reich, Protektorat Böhmen und Mähren und Österreich wurden zeitweilig eingestellt und sollten durch Stadtghettos ersetzt sein. Transporten nach Nisko sollten eigentlich nie ausfahren, aber dieses Unternehmen wurde realisiert wegen des Prestiges der Staatspolizei. Eichmann und andere Organisatoren der ersten Judendeportationen gewannen wertvolle Erfahrungen, die sie bald bei Realisation der wirklichen Liquidationstransporten ausnutzen konnten.

(zavřít)

Článek informuje o výsledcích německého výzkumu zaměřeného na historii odškodnění obětí nacistického režimu. Srovnává rozdílný přístup německých úřadů k odškodňování obětí v zemích západní a východní Evropy se zvýrazněním příkladu Československa a České republiky. Jde o recenzi knihy Grenzen der Wiedergutmachung: Die Entschädigung für NS-Verfolgte in West- und Osteuropa 1945–2000 vydané v roce 2006.

(zavřít)

Toil path. Compensation of Nazi victims in the European countries

The article informs about the results of German research aimed to the history of compensation to victims of the Nazi regime. It compares the different approaches to the German authorities to compensation of victims in the countries of Western and Eastern Europe, pointing the example of Czechoslovakia and the Czech Republic. It reviews the publication Grenzen der Wiedergutmachung: Die Entschädigung für NS-Verfolgte in West- und Osteuropa 1945–2000 issued in 2006.

(zavřít)

Obsáhlá studie charakterizuje dobové příčiny, průběh i následky politických perzekucí z doby tzv. „velkého teroru“ v Sovětském svazu v letech 1937 – 1938, kdy bylo popraveno i přes 500 dosud zjištěných Čechů a československých občanů. S využitím dokumentů z moskevských archivů podrobně líčí životní osudy několika popravených osob původem z regionu Ostravska.

V období tzv. velkého teroru v Sovětském svazu v letech 1937 – 1938 bylo z politických důvodů popraveno asi čtvrt milionu obyvatel, včetně téměř pěti set dosud zjištěných Čechů a československých občanů, kteří tam tehdy z různých důvodů žili. Jejich jména mohl zjistit archivní výzkum až po více než půl století, neboť sovětský režim fakta o popravách přísně utajoval. Studie podává charakteristiku dobových příčin a motivů politické perzekuce, jejího průběhu, rozsahu a významu, včetně specifického přístupu sovětských úřadů k národnostních menšinám. Všímá si především obětí z řad československých přistěhovalců, mezi nimiž byli i četní občané původem z Ostravska. U osob zastřelených příslušníky moskevské správy bezpečnosti NKVD mohly být z dochovaných vyšetřovacích spisů zrekonstruovány i jejich životní osudy. Většinou byli obviněni ze špionáže, až již to byl dělník Vladislav Petras z Moravské Ostravy, elektromontér Richard Kaša z Ostravy-Pustkovce, ekonom Rudolf Uvíra z Opavy, inženýr Viktor Polák z Lazů nebo důstojník z povolání Wilhelm Lobkowicz z Frýdku, potomek méně známé větve šlechtického rodu Lobkowiczů. Dodnes ještě neznáme všechny české oběti politických perzekucí v Sovětském svazu, proto bude archivní výzkum dále pokračovat.

(zavřít)

Victims of the ”great terror“ in the Soviet Union between 1937 − 1938, who were of an origin from the Ostravsko region.

A comprehensive study characterizes contemporary causes, process and consequences of political persecution from the time of the ”great terror“ in the Soviet Union in the years 1937 - 1938, when there were executed over 500 so far identified the Czechs and the Czechoslovak citizens. By using documents from archives in Moscow, it describes the life story of several people of an origin from the Ostrava region, who were executed.

(zavřít)

Studie přináší podrobný přehled o výzkumech vztahujících se k historii totalitních režimů v českých zemích, jež byly realizovány ve Slezském ústavu v Opavě již od šedesátých let minulého století. Zprvu se zaměřovaly na politickou, národnostní, ekonomickou a sociální charakteristiku nacistické okupace českých zemí v letech 1938-1945, později též na mechanismy politických represí po roce 1945, zvláště na odsun Němců, internační tábory, tábory nucené práce, retribuční soudnictví, poválečné vězeňství, ale také na perzekuci československých občanů v bývalém Sovětském svazu.

Výzkumy perzekučních mechanismů totalitních režimů započaly ve Slezském ústavu už v šedesátých letech minulého století, kdy se zaměřovaly hlavně na dějiny nacistické okupace a odboje proti nacismu v českých zemích v době II. světové války. V posledních letech se týkaly především forem a rozsahu této perzekuce na severovýchodní Moravě a ve Slezsku, včetně obětí holocaustu, okupačního teroru, nucených prací v Německu aj. Od konce osmdesátých let probíhají výzkumy příčin, průběhu, rozsahu a důsledků poválečného odsunu Němců z českých zemích, včetně analýzy internačních táborů a specifiky poválečných perzekucí. Slezský ústav byl mezi prvními institucemi v tehdejším Československu, které se začaly zabývat rovněž výzkumem represí komunistického režimu. Vznikly obsáhlé monografie o táborech nucené práce a jejich obětech, o táborových systémech a různých druzích politické perzekuce obyvatel. Výzkumy ústavu položily metodologické základy k dalšímu studiu poválečného soudnictví, zvláště dějin mimořádných lidových soudů v českých zemích. Průkopnickým počinem bylo i zmapování historie poválečného českého vězeňství. Nejnovější výzkumy obětí politických represí se zaměřily na perzekuce Čechů a československých občanů v bývalém Sovětském svazu, včetně problematiky válečných zajatců. Výsledky ústavního výzkumu obohatily českou historiografii novými informacemi a mnohdy i stanovily směr dalšího bádání. Slezský ústav se tak zařadil mezi přední historiografická pracoviště v České republice.

(zavřít)

To the research results of the Silesian Institute about the persecution of totalitarian regimes

The study provides a detailed overview of research relating to the history of totalitarian regimes in the Czech lands, which were realised by the Silesian Institute in Opava since the sixties of the last century. Initially they were focused on political, ethnic, economic and social characteristics of the Nazi occupation of Czech lands in 1938-1945, and later also on the mechanisms of political repression after 1945, particularly on the expulsion of the Germans, internment camps, forced-labour camps, retributive justice, post−war prison, but also on the persecution of Czechoslovak citizens in the former Soviet Union.

Research of persecution mechanism of totalitarian regimes already iniated in the Silesian Institute in the 60ties years of the last century when they focused mainly on the history of Nazism occupation and the resistance against Nazism in the Czech lands at the time of the II. World War. In recent years they related to the forms and extent of this persecution in the north−eastern Moravia and Silesia including victims of the Holocaust, occupying terror, forced labor in Germany etc. Since the late 80ties are running over the research causes, process, extent and consequences of the post−war transfer of Germans from the Czech lands including an analysis of internment camps and the specifics of the post−war persecution. The Silesian Institute was among the first institutions in the former Czechoslovakia which began to concerned with the represion’s research of communist regime. It came into being the comprehensive monograph about the forced labor camps and their victims, the camp system and various types of political persecution of the populatipon. The research of the Institute laid the methodological foundations for further study of the post−war justice, especially the history of extraordinary People’s courts in the Czech lands. Groundbreaking step was the mapping of the post−war history of Czech prisons. The latest researches of victims of the political repression were focused on persecution of the Czech and the Czechoslovak citizens in the former Soviet Union including questions of prisoners of war.

(zavřít)

Podrobný přehled o životě a díle českého historika Bořivoje Čelovského (v cizině známého též jako Boris Celovsky), který v roce 1948 odešel do exilu a stal se významným státním úředníkem v Kanadě. Jeho disertační práce Mnichovská dohoda dodnes patří k nejuznávanějším dílům na toto téma. Historií se začal opět zabývat až na sklonku života po návratu do České republiky, kdy se věnoval zvláště exilové problematice a česko-německým vztahům.

(zavřít)

Čelovský, Bořivoj (Boris Celovsky)

Detailed summary of the life and work of Czech historian Bořivoj Čelovský (abroad also known as Boris Celovsky) who went into exile in 1948 and became a significant public officer in Canada. His dissertation Munich Agreement is one of the most recognized works on this subject matter. He began again deal with History at the end of his life after his return to the Czech Republic where he focused especially on issues of exile and the Czech-German relations.

(zavřít)

Studie pojednává o historických souvislostech nálezu několika lebek polských důstojníků, zavražděných sovětskou bezpečností v Katyni v roce 1940. Sleduje činnost exhumačních komisí a metody, jimiž se tři z dosud nalezených lebek podařilo přiřadit ke konkrétním obětem. Byla mezi nimi i lebka lékaře kapitána Ludwika Szymańského, jehož rodinné vazby vedly na české Těšínské Slezsko.

Nedávno byly v Polsku, Dánsku a Chorvatsku nalezeny ostatky obětí hromadného zločinu, spáchaného sovětskou bezpečností na důstojnících polské armády v roce 1940 v obci Katyň u Smolenska. Byly z Ruska odvezeny jako důkazy o pachatelích zločinu po exhumacích ostatků obětí, které v Katyni v roce 1943 prováděly komise soudních lékařů. Příspěvek si všímá práce těchto komisí a sleduje metody, jimiž se tři z dosud nalezených lebek podařilo přiřadit ke konkrétním obětem. Jedna ze sedmi lebek nalezených v metropoli Slezska Vratislavi patřila jediné ženě mezi zavražděnými polskými důstojníky, pilotce Janině Lewandowské. Lebka nalezená v Kodani patřila lékaři, kapitánu Ludwiku Szymańskému, jehož rodinné vazby vedly na české Těšínské Slezsko. Lebka nalezená v Záhřebu patřila podporučíku Tadeuszi Jankowskému a je pietně uložena v kostele u hřbitova Powązki ve Varšavě, podobně jako šest dosud neurčených lebek v kostele redemptoristů ve Vratislavi. I když od spáchání zločinu v Katyni uplynulo už téměř sedmdesát let, stále se v něm objevují nečekané souvislosti.

(zavřít)

The mystery of Katyn skulls

The study deals with the historical context of the finding of several skulls of Polish officers murdered by the Soviet security in Katyn in 1940. It monitors activity of exhumantion´s commissions and methods whereby three of the skulls found so far were managed to assign to concrete victims. The skull of a surgeon Captain Ludwik Szymanský was also between them whose family ties have led to the Czech Teschen region.

(zavřít)

Oběti katyňských zločinů v České republice ve světle nových zjištění.

Studie navazuje na první přehled o obětech katyňského zločinu původem z českých zemí, publikovaný v tomto časopise v roce 1992. Nové výzkumy zdvojnásobily počet zjištěných obětí na více než 500 osob a přinesly řadu nových informací o jejich životních osudech. Studie se na konkrétních příkladech zabývá rovněž reflexí katyňského zločinu v české společnosti od válečných let až do současnosti.

(zavřít)

Příspěvek formou komentované bibliografie uvádí nejdůležitější články a studie týkající se období okupace druhé světové války na Těšínském Slezsku, jež byly zveřejněny v posledních padesáti letech na stránkách časopisu Těšínsko.

(zavřít)

History of Těšín (Teschen) Silesia 1938-1945 on pages of journal Těšínsko

The contribution by commented form bibliography presents the most important articles and studies of the period of occupation of the Second World War in Těšín (Teschen) region which have been published in recent fifty years on the pages of the magazine Těšín (Teschen).

(zavřít)

Studie sleduje takřka neznámé osudy více než tří set československých židů (z nichž asi 50 pocházelo z Ostravska), kteří se na počátku války zachránili před nacistickou perzekucí až v čínské Šanghaji. I tady pro ně japonská správa města nakonec zřídila ghetto, ale nacistickým likvidačním táborům unikli a většinou válku přežili. Dochované diplomatické dokumenty odhalují konkrétní životní příběhy některých emigrantů.

(zavřít)

Shanghai and rescue of Jews from the Ostrava region during the Second World War

The study monitores almost unknown fate of more than three hundred Czechoslovak Jews (of which about 50 came from the Ostrava region), who saved themselves against the Nazi persecution even in the Chinese in Shanghai at the beginning of the war. But even here the Japanese city administration eventually set up a ghetto for them, but they escaped the Nazi concentrate camps and mainly survived the war. Extant diplomatic documents reveal specific life stories of some emigrants.

(zavřít)

Výzkum katyňské problematiky, prováděný ve Slezském zemském muzeu v Opavě, přinesl nové informace o obětech zločinu. Zjistil, že mezi nimi bylo více než pět set Poláků – důstojníků a policistů, kteří se narodili nebo v době vypuknutí druhé světové války působili v dnešní české části Těšínského Slezska, případně pocházeli z jiných míst českých zemí. V září 1939 evakuovali na východ Polska, kde se dostali do sovětského zajetí, a na jaře roku 1940 byli na příkaz sovětského vedení povražděni. Celkerm 99 obětí je pochováno v Katyni, 32 obětí v Charkově a 348 obětí v Medném u Tveru. Studie uvádí historii výzkumu, analyzuje strukturu obětí a přináší jejich jmenný soupis.

(zavřít)

Souhrnná studie charakterizuje zvláštnosti historického vývoje území Těšínského Slezska v době jeho začlenění k Polsku po říjnu 1938 a v době nacistické okupace. Sleduje vytvoření okupační administrativy, strukturu a postavení jednotlivých skupin obyvatelstva, specifickou národnostní politiku okupantů, celkový rozsah a formy nacistické perzekuce a mimořádně aktivní odboj proti okupantům. Upozorňuje rovněž na odlišnosti zdejších okupačních poměrů od poměrů v Protektorátu Čechy a Morava a v Generálním gouvernementu.

(zavřít)

Těšín Silesia in the occupied border area in the years 1938-1945

The comprehensive study characterizes the particularities of the historical development of the territory of Těšín Silesia at the time of its incorporation to Poland after October 1938 and during the Nazi occupation. It follows creation of occupying administration, structure and status of various population groups, specific national policy of occupants, the total range and forms of Nazi persecution, and extremely active revolt against the occupants. It also draws attention to the diversity of local conditions of occupation from conditions of in the Protectorate of Bohemia and Moravia and the General gouvernment.

(zavřít)

Opožděná spravedlnost. Restituce uloupených kulturních statků v České republice

Studie pojednává o historii restitucí uměleckých předmětů a jiných kulturních statků, jež byly v době nacistické okupace českých zemí zabaveny či uloupeny svým původním vlastníkům, zvláště obětem holocaustu. Zmiňuje některé známé příklady nacistických loupeží, připomíná dodnes nenalezené umělecké poklady a stručně líčí dějiny poválečných restitucí v Československu. Podrobně pak charakterizuje nové restituční zákony České republiky a uvádí některé konkrétní příklady úspěšně realizovaných restitucí.

(zavřít)

Delayed Justice. The restitution of stolen cultural estates in the Czech Republic

The study deals with the history of the restitution of art objects and other cultural goods that were at the time of the Nazism occupation of Czech lands confiscated or stolen of their original owners, especially of the victims of the Holocaust. It makes reference to some known examples of Nazism robbery, it still recalls up to the present day the missing art treasures and briefly describes the history of post-war restitution in Czechoslovakia. Then characterizes in detail the new restitution laws of the Czech Republic and presents some specific cases of successfully realized restitution.

(zavřít)

Das Gebiet der heutigen Tschechischen Republik war im Zweiten Weltkrieg weit weniger von nationalsozialistischem Kunstraub betroffen als die meisten anderen besetzten Gebiete. Die größten Verluste gehen auf das Konto der Gestapo, die jüdisches Eigentum beschlagnahmte. Nur ein Teil dieser Schätze wurde nach Kriegsende restituiert. Auch nach dem Umbruch 1989 hielt sich der tschechische Staat mit der Rückgabe enteigneter Kunst zurück. 1998 richtete die Regierung dann aber eine Arbeitskommission ein, im Jahr 2000 verabschiedete das Parlament ein Entschädigungsgesetz, und Ende 2001 nahm ein Dokumentations- und Forschungszentrum seine Arbeit auf. All dies machte etwa die Restitution eines Rembrandt-Gemäldes aus der Sammlung Schloss sowie wertvoller Handschriften aus dem Jüdisch-Theologischen Seminar in Breslau möglich.

(zavřít)

Studie na základě dochovaných archivních pramenů sleduje přípravu a průběh deportací židů z opavského obvodu Sudetské župy do Terezína a do nacistických likvidačních táborů. Podrobně popisuje, jak nacisté zabavili židům zbytek jejich majetku a cenností.

O deportacích židů z opavského vládního obvodu Sudetské župy se zmiňují jen situační zprávy NSDAP a torza úřední korespondence vládního prezidenta, přímé doklady gestapa se až na nepatrné zlomky nedochovaly. Nedávno se však se podařilo najít nové informace v agendě vrchního finančního prezidenta opavského vládního obvodu. Jeho obsáhlá a poměrně dobře dochovaná korespondence s německými úřady a institucemi včetně gestapa umožnila zpřesnit a doplnit obraz o okolnostech deportací a především zjistit, co se stalo s některými částmi zabaveného židovského majetku. Podrobné soupisy zabaveného majetku umožnily doplnit seznamy deportovaných osob (například dosud neznámý seznam židů deportovaných z Opavy rovnou na „východ“ v březnu 1942) a také identifikovat některé konkrétní kulturní statky uloupené obětem holocaustu. V korespondenci ředitele Říšského župního muzea v Opavě s vrchním finančním prezidentem byly například jmenovány obrazy zabavené židům deportovaným do Terezína. Nedávno započatý průzkum muzejních sbírek dnešního Slezského zemského muzea již odhalil první z těchto uloupených obrazů.

(zavřít)

Sources of the transports from the Opava district of the Sudeten region to Terezin

Study on the basement of extant archive sources follows preparation and running of the Jews deportation form the Opava district of the Silesian region to Terezin and to the Nazi liquidation camps. In details it describes how the Nazi confiscated the Jewish property and valuables.

(zavřít)

První deportace evropských židů v říjnu 1939 do tábora v Nisku nad Sanem postihla i židy z Ostravska. Studie sleduje ohlas prvních transportů v literatuře, vzpomínkách i archivních pramenech, zamýšlí se nad příčinami zrodu a zániku „Akce Nisko“ a přináší celkovou bilanci transportů.

(zavřít)

Transports to Nisko nad Sanem in the lights of literature and its sources

The first deportations of European Jews in October 1939 into the camp in Nisko nad Sanem affected even the Jews from the Ostrava region. The study monitored the first response of transports in the literature, memories and archival sources, takes a think about the causes of birth and deaths of the ”Nisko Action“ and it brings the general balance of transports.

(zavřít)

Reflexe stejnojmenné mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 30.-31. května 2003 ve Varšavě.

(zavřít)

V listopadu 2003 se v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brně konala konference s názvem »Zmizelé dědictví kulturních statků: Dokumentace, identifikace, restituce a repatriace kulturních statků obětí druhé světové války«, kterou uspořádalo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války, působící při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze. Autor v obsáhlé zprávě přibližuje činnost pražského centra a jednání brněnské konference.

V souvislosti s širokou mezinárodní iniciativou za navrácení uměleckých děl zkonfiskovaných nacisty jejich majitelům či dědicům, která se rozvinula v posledních letech minulého století a k níž se připojila také Česká republika, bylo z iniciativy vládní komise zřízeno výše jmenované pražské centrum. Jeho aktivity se v prvé řadě zaměřují na shromažďování, analýzu a syntézu informací pro potřeby vládních a kulturních institucí a také na dohledávání dosud nezvěstných uměleckých předmětů. Brněnské konference se zúčastnili představitelé státních i nestátních institucí z řady zemí světa, historici, právníci, politici, zástupci židovských obcí a aukčních síní, státní úředníci, archiváři, kunsthistorici i novináři. Autor zprávy ve stručnosti sděluje obsah všech referátů a nejdůležitějších diskusních vystoupení, které odezněly ve čtyřech panelech: 1. Metodika výzkumu a postupu prací. Srovnání výzkumu v jednotlivých zemích; 2. Restituční procedury v jednotlivých zemích; 3. Uplatňování mezinárodní spolupráce při vyhledávání a navracení kulturních statků. Způsoby komunikace mezi jednotlivými centry a výměna informací; 4. Procedury navracení, jednotlivé případy, jiné způsoby komunikace.

(zavřít)

Příspěvek přináší informace o činnosti Oskara Schindlera v nacistické výzvědné službě, zaměřené nejprve na odtržení Sudet od ČSR, posléze na likvidaci zbytku Československé republiky a na přepadení Polska. Sleduje jeho působení na severní Moravě a ve Slezsku, zvláště v Opavě a v Ostravě, kde jeho kontakty přetrvaly až do konce války.

(zavřít)

Oskar Schindler in the abwehr service at Ostrava district

The article provides information about the activities of Oscar Schindlera in the Nazi intelligence service, focused firstly on separation of Sudetenland from Czechoslovakia, then to liquidation of the rest of the Czechoslovak Republic and to assault of Poland. It follows his operations on northern Moravia and Silesia, especially in Opava, and in Ostrava, where his contacts persisted until the end of the war.

(zavřít)

Studie uvádí základní biografická data o předním českém historikovi, který žil od roku 1948 v emigraci, především v Kanadě, kde se stal významným statistikem a poradcem předních politiků. Po roce 1989 se vrátil do vlasti a úspěšně navázal na své renomé historika světové úrovně, který proslul zvláště první analýzou Mnichovské dohody z roku 1938. Studie charakterizuje okruhy jeho tvorby, zaměřené především na dějiny česko-německých vztahů a československého exilu. V příloze je bibliografie prací B. Čelovského.

Rodové kořeny Bořivoje Čelovského (Boris Celovsky) tkví ve Slezsku – narodil se 8. září 1923 v obci Heřmanice, která je dnes součástí města Ostrava v České republice. Gymnázium vystudoval za války, pak pobýval v Německé říši na nucených pracích a v protiletecké službě. Po válce začal studovat práva. Pracoval rovněž jako knihovník Zemského archivu v Opavě a podílel se na vzniku Slezského ústavu. Právě na stránkách ústavního časopisu Slezský sborník začal svou životní dráhu historika. Jako rozhodný odpůrce totalitních režimů se nehodlal smířit s politickým vývojem v Československu a krátce po komunistickém puči v roce 1948 odešel do exilu. Pobýval v Německu, Francii a Rakousku, až získal v roce 1950 stipendium na francouzské univerzitě v Montrealu, kde studoval moderní historii. Ve studiích pokračoval na univerzitě v Heidelbergu, kde v roce 1954 promoval na doktora filozofie prací o mnichovské dohodě, jejíž německé vydání mělo celosvětový ohlas. Objektivní vylíčení mnichovských událostí a jejich pozadí vyvolalo kritiku jak v kruzích sudetoněmeckých vysídlenců, tak u domácího komunistického režimu i v části exilu, ale renomované světové časopisy knihu přivítaly. Po návratu do Kanady se stal úředníkem statistického úřadu, ministerstva práce, ministerstva pracovních sil a imigrace a působil též jako poradce předních kanadských politiků, v exilovém hnutí aktivně usiloval o navrácení demokracie do Československa. Ke svému řemeslu historika se vrátil až po odchodu do důchodu nejprve čtivou biografií „kněžny“ Stephanie von Hohenlohe, která se přátelila se špičkami nacistické Říše. Po návratu do vlasti pak během posledních deseti let (od roku 1992) vydal celkem 18 knih, jež vzbudily mimořádnou čtenářskou odezvu doma i v zahraničí. Lze je rozčlenit do několika skupin. První tvoří české překlady již vydaných prací „Ta ženská von Hohenlohe“ a „Mnichovská dohoda“, u níž se potvrdilo, že čestně obstála v prověrce času a stále zůstává nejlepší vědeckou monografií na toto téma. Další skupinu tvoří práce autobiografické – paměti „Šel jsem svou cestou“ a jejich doplněk „Kdo navrátil se, neutíká“, stejně jako vzpomínky na válečné osudy spolužáků z gymnázia „Zlaté děcka“ a „Nejlepší z nás“. Další okruh se týká exilové problematiky – patří sem výbor z dopisů politických uprchlíků z Československa po roce 1948 „Emigranti“, monografie o počátcích činnosti exilové Rady svobodného Československa, životopisné portréty Oty Hory a Lubomíra Zinka („Kopiník svobody“), obsáhlá dokumentace autorova pokusu o odkrytí sítě československé rozvědky v Kanadě („Moje střetnutí s rozvědkou StB“) a zveřejnění jednoho z prvních seznamů politických uprchlíků („Lavičkův seznam politických uprchlíků z ČSR“. Stejně obsáhlá je skupina publikací k česko-německým vztahům za války a k jejich reflexi soudobou českou společností – obsáhlý výbor německých dokumentů dokládající plány na likvidaci českého národa „So oder so“, portrét význačného českého kolaboranta Emanuela Vajtauera „Strážce Nové Evropy“, a dvě knihy varující před možným opakováním tragické historie na příkladech historiků podbízejících se německým zájmům („Mnichovský syndrom“) a majitelů českých novin, které byly prodány německým vlastníkům („Konec českého tisku?“). Dvě knihy se týkají poválečného vývoje v komunistickém Československu – pojednávají o zavraždění faráře Toufara komunistickou bezpečností („Strana světí prostředky“) a o historikovi Josefu Hanzalovi, který vzdoroval totalitnímu režimu.

Bořivoj Čelovský ve svém díle plně prokázal, že patří k nejlepším českým historikům. Jeho práce se těší mimořádné čtenářské oblibě nejen pro svou vysokou odbornou úroveň, ale i pro důraz na hodnoty svobody a demokracie, o něž po celý svůj život aktivně usiloval.

(zavřít)

Historian Borivoj Čelovský and his work

The study mentions the basic biographical data about the leading Czech historian, who lived since 1948 in emigration, particularly in Canada, where he became an important statistician and adviser of leading politicians. After 1989, he returned to his homeland and successfully continued on its reputation of the world-class historian, who became famous especially for the first analysis of the Munich Agreement of 1938. The study characterizes the ranges of his work, focusing primarily on the history of Czech-German relations and the Czechoslovak exile. In the enclosure there is a bibliography of the Čelovský works.

(zavřít)

Příspěvek připomíná leteckou katastrofu z roku 1932, při níž zahynuli dva polští vojenští letci, vítězové několika evropských soutěží v letecké akrobacii. V Polsku se stali národními hrdiny a pro Poláky na Těšínsku se stali symbolem jejich vlasteneckého vztahu k Polsku. Památka obou letců je dodnes živá.

(zavřít)

Air disaster of Polish flyers Żwirka and Wigury in Těrlicko

The article mentions air disaster from 1932 year, in which the two Polish airmen died. They were winners of several European competitions in air acrobatics. In Poland, they became national heroes and for the Polish in the Těšínsko area they became a symbol of their patriotic relation to Poland. The memory of the two flyers is still alive.

(zavřít)

Обзор исторической литературы, информирующей о преследовании чехов и чехословацких граждан в бывшем СССР

…доказывает, что данную проблематику нельзя надлежащим способом объяснить без систематического изучения фондов бывших советских архивов. Прошедшее недавно исследование, сосредоточившееся прежде всего на московские центральные архивы и учреждения, показало, что в их фондах и базах данных можно найти ряд документов и конкретных сведений о преследовании чешского меньшинства и чехословацких граждан, живших в СССР в разные периоды его существования. Госу дарственный архив Российской Федерации хранит статистические данные о деятельности системы ГУЛАГ, в том числе и ряд упоминаний о заключенных чехах, так же как и фонд «особых папок» ведущих представителей советской власти. В Российском государственном архиве социально-политической истории в фондах Коминтерна содержатся материалы о чехословацкой политической эмиграции и судьбе ее представителей. Российский государственный архив новейшей истории хранит также в особом надавно открытом фонде ряд материалов, связанных с политической историей Чехосовакии, это касается и Архива внешней политики Российской Федерации. В Российском государственном военном архиве имеется богатая документация о судьбе военнопленных и лиц, интернированных с территории Чехосовакии. Его так наз. «трофейные фонды» содержат большое количество документов о военной обстановке в Протекторате Чехия и Моравия и во всех отторгнутых от Чехии областях. Мы осведомлены также о других важных для нашей работы документах, хранящихся прежде всего в архивах безопасности, которые, однако, труднодоступны для исследователей. Исследование можно дополнить также сотрудничеством с Обществом Мемориал или Музеем и общественным центром им. Андрея Сахарова, имеющими собственные базы данных жертв репрессий в СССР. Необходимо также приступить к изучению архивов в сибирских областях Российской Федерации и в Украине и при этом развивать сотрудничество со словацкими историками.

(zavřít)

Českoslovenští váleční zajatci v SSSR (1939–1956)

Problematika československých válečných zajatců v SSSR byla až donedávna stranou zájmu českých historiků, neboť se důvodně předpokládalo, že až na výjimky se nejednalo o zajatce české národnosti. Podle sovětské evidence, jež však rozdíly mezi národností a občanstvím zajatců posuzovala zcela účelově, bylo v zajetí téměř 70 tisíc „československých“ válečných zajatců, kteří pocházeli z území předválečného Československa nebo se hlásili k české a slovenské národnosti či občanství. Jednoznačně mezi nimi převažovali Němci ze Sudetské župy a dalších částí odtrženého pohraničí republiky, méně ze samotného Protektorátu Čech a Moravy. Z území Hlučínska či Těšínského Slezska připojených k Německé říši lze však dokumentovat i případy nedobrovolné služby místních Čechů a Poláků ve wehrmachtu, jak to umožňovala specifická národnostní politika okupantů. V podobné situaci byli též příslušníci českých menšin např. v Chorvatsku či Rumunsku. Neúplné statistiky uvádějí, že do února 1952 zemřelo ve 175 zajateckých táborech na území SSSR celkem 3484 československých zajatců. Obsáhlé prameny uchované v ruských archivech a do značné míry již přístupné badatelům skýtají možnost prozkoumat problematiku československých válečných zajatců mnohem důkladněji, než to mohl učinit orientační průzkum, který je předmětem tohoto příspěvku.

(zavřít)

Problematyka czechosłowackich jeńców wojennych w ZSRR jeszcze do niedawna stała na marginesie zainteresowań czeskich historyków, gdyż uzasadnione były domniemania, iż poza wyjątkami nie chodziło o jeńców narodowości czeskiej. Według sowieckiej ewidencji, która jednak różnice pomiędzy narodowością a obywatelstwem jeńców traktowała instrumentalnie, było w niewoli prawie 70 tysięcy „czechosłowackich” jeńców wojennych, pochodzących z terenów przedwojennej Czechosłowacji lub przyznających się do czeskiej i słowackiej narodowości czy obywatelstwa. Jednoznacznie przeważali wśród nich Niemcy z Rejencji Sudeckiej i innych części terenów oderwanych, w mniejszym zaś stopniu z samego Protektoratu Czech i Moraw. Z terenów Hulczyńskiego i Cieszyńskiego wcielonych do Rzeszy Niemieckiej można jednak udokumentować również wypadki niedobrowolnej służby wojskowej miejscowych Czechów i Polaków w Wehrmachcie, jak umożliwiała to specyficzna polityka narodowościowa okupanta.

W podobnej sytuacji znaleźli się również członkowie czeskich mniejszości, np. w Chorwacji czy Rumunii. Niepełne statystyki podają, że do lutego 1952 r. zmarło w 175 obozach jenieckich na terenie ZSSR ogółem 3 484 czechosłowackich jeńców. Bogate źródła przechowywane w rosyjskich archiwach, w znacznym stopniu już udostępnione badaczom, dają możliwość bardziej gruntownego poznania problematyki czechosłowackich jeńców wojennych, aniżeli może to uczynić orientacyjny sondaż, który jest przedmiotem tego przyczynku.

(zavřít)

Zábor podstatné části československého Těšínska (politické okresy Fryštát a Český Těšín) polským vojskem na základě nóty ze 30. září 1938 byl ukončen 11. října, ale nóta předpokládala další jednání o sporném území v politickém okrese Frýdek. Od možnosti plebiscitu bylo nakonec upuštěno a obě vlády se na definitivní podobě státní hranice na Těšínsku dohodly jednáním, což bylo potvrzeno přijetím polské nóty z 1. listopadu 1938. Ta určila průběh nové hranice a uložila smíšené československo-polské delimitační komisi stanovit konkrétní hraniční linii přímo v terénu tak, aby mohla být 16. listopadu převzata vojenskými orgány obou zemí. K Polsku tak nyní připadly ještě menší části 5 obcí soudního okresu Slezská Ostrava a části 10 obcí soudního okresu Frýdek, přičemž největší zábor postihl obce Žermanice, Vojkovice, Šenov a Morávku. Zpátky k Československu se vrátily jen části 3 obcí ze soudního okresu Český Těšín. Jednáním s Poláky byla pověřena mise generála Hrabčíka, jež musela řešit hraniční incidenty a protesty českých obyvatel, kteří v zabíraných obcích výrazně převažovali. Nejvíce sporů bylo svedeno o Důl Ludvík v Radvanicích, který nakonec zůstal v ČSR, a o části obce Šenov. Jednání o navrácení obce Morávky k ČSR probíhala i po 23. listopadu 1938, kdy byl v Místku podepsán delimitační protokol.

(zavřít)

Otázka dvojjazyčnosti v oblasti Tešín sa zatiaľ týka len jen dvojjazyčnosti česko-poľskej. Nejde len o praktické uplatnenie práva na menšinové školstvo, kultúru a informácie v poľštine, ale tiež o dvojjazyčné nápisy, názvy inštitúcií, úradné úkony a iné prejavy. Nedávny sociologický výskum dokázal, že kým miestni Česi a Slováci chápu dvojjazyčnosť predovšetkým ako prostriedok jazykového dorozumenia a mnohokrát ju nepokladajú za potrebnú. Poliaci ju chápu ako deklaráciu svojich politických práv, ktorá ich reprezentuje vo vzťahu k iným národným skupinám, predovšetkým k Čechom. Považujú ju za jednu z kľúčových otázok svojho postavenia v regióne.

(zavřít)

The problem of bilingualism in Cieszyn after 1990

The issue of bilingualism in Cieszyn so far only concerns only the bilingual Czech-Polish. It is not just the practical application of the law on minority education, culture and information in Polish, it is also a bilingual inscriptions, names of institutions, official acts and other acts. Recent sociological research has shown that while local Czechs and Slovaks understand bilingualism mainly as a means of language and spoken many font-serif it deemed unnecessary. Poles to be seen as a declaration of their political rights, representing them in relation to other national groups, especially to the Czechs. Consider it to be one of the key issues of its position in the region.

(zavřít)

Po mnichovské kapitulaci Československa využilo Polsko příležitosti k uspokojení svých územních nároků na Slovensku. Týkaly se především již v minulosti sporných pohraničních oblastí Čadecka, Oravy, Spiše a tatranské Javoriny. Vytyčení nové státní hranice podle polské nóty z 1. listopadu 1938 naráželo na odpor místních obyvatel. Vedení polského státu v odvetu rozhodlo vojensky obsadit požadovaná území několik dnů před dohodnutým termínem evakuace. Poblíž Čadce došlo 25. listopadu k bojovému střetnutí polské a československé armády, další vojenský konfikt se odehrál 27. listopadu ve Vysokých Tatrách poblíž Ždiaru. Poláci zde jednostranně posunuli demarkační linii o 1,6 km do hloubi československého území kolem silnice Javorina - Ždiar a začali prostor obsazovat, aniž by ponechali československému vojsku čas potřebný k evakuaci. Ustupující československé jednotky se bránily střelbou. V boji byl zabit polský důstoiník v hodnosti majora a další polský voják byl těžce zraněn. Vojenské konflikty hrozily i na dalších obsazovaných místech, ale včasným zásahem československého velení se jim podařilo zabránit. Přerušená jednání smíšené československo-polské delimitační komise byla obnovena a vyvrcholila podpisem delimitačního protokolu, datovaného v Zakopaném 30. listopadu 1938. Napětí v československo-polských vztazích doprovázené soustřeďováním vojsk po obou stranách hranice se postupně uklidnilo. Polsko tak nakonec získalo 226 km2 slovenského území v blízkosti státní hranice, kde žilo asi 4500 obyvatel. Jak se záhy ukázalo, nemohly strategické, komunikační či hospodářské zisky záboru vyvážit morální a politické ztráty ve vzájemných slovensko-polských vztazích. Polská diplomacie ztratila svůj vliv na Slovensku ve prospěch Německa a nebezpečně ohrozila jižní hranici Polska.

(zavřít)

Studie na základě archivních materiálů líčí ozbrojený konflikt mezi polskou a československou armádou, k němuž došlo při vyměřování nové státní hranice na severu Slovenska po vídeňské arbitráži v listopadu 1938. Podrobně sleduje průběh bojů a zaznamenává i jejich oběti, stejně jako reflexi této události v dobových hlášeních, vzpomínkách účastníků a literatuře.

Nedlouho po záboru podstatné části Těšínska v říjnu 1938 vzneslo Polsko své územní požadavky i na šest lokalit v blízkosti své státní hranice na Slovensku. Československá vláda nátlaku ustoupila a společná delimitační komise začala v polovině listopadu 1938 vymezovat novou hraniční linii. Poblíž Čadce na severovýchodě Slovenska mělo být připojeno k Polsku údolí kolem železniční trati, jež spojovala Těšín s Novým Targem. Místní obyvatelstvo proti záboru demonstrovalo, v Čadci a v Oravském Podzámku došlo k protipolským incidentům. V odvetu a jako projev síly vstoupily jednotky polské armády bez ohlášení či vypovězení války 25. listopadu 1938 do Československa a začaly obsazovat oblast Čadce, i když podle přijaté dohody mělo k odchodu československé správy dojít až k 1. prosinci. Československá armáda v boji ustoupila do obranných pozicí a úspěšně hájila strategické přístupy k Čadci. Přesile polské pěchoty, jezdectva, lehkého i protiletadlového dělostřelectva vzdoroval jen I. prapor 41. pěšího pluku s jednou baterií lehkého dělostřelectva, s přidělenou spojovací četou a s předsunutou jednotkou Stráže obrany státu, složenou z příslušníků četnictva a finanční stráže. Boje trvaly až do večera a zasáhlo do nich i letectvo; tanky a obrněné vozy přepravované k místu konfliktu již nebyly nasazeny. Podle neúplných údajů činily ztráty 2 mrtvé a nejméně 10 zraněných na polské straně, 2 mrtvé a 4 zraněné na československé straně. Diplomatickou cestou se nakonec podařilo konflikt urovnat a již následujícího dne byla hranice určená delimitační komisí obsazena polským vojskem. Výměnou za obce Hladovka a Suchá Hora na Oravě zůstaly v ČSR podstatné části sporných obcí Čierne a Skalité u Čadce a výsledky delimitace byly stvrzeny podpisem protokolu 30. listopadu 1938 v Zakopaném.

(zavřít)

The Czechoslovak-Polish „LittleWar“ at Czadca on the 25th of November 1938

The study on the basis of archival materials describes armed conflict between the Polish and Czechoslovak Army, which took place in surveying of the new state border in the north of Slovakia, after the Vienna Arbitration in November 1938. It closely monitors running of the fighting and it records even their victims, as well as the reflection of this event in contemporary reports, the memories of participants and literature.

Not long after her annexation of most of the Cieszyn region in October 1938, Poland raised claims to a further six localities near her state frontier with Slovakia. The Czechoslovak government yielded to the pressure and in mid-November 1938 a joint boundary commission began work on the definition of a new frontier line. Near Czadca in North-East Slovakia, the valley around the railway line linking Cieszyn with Nowy Targ was supposed to be annexed to Poland. The local population demonstrated against the annexation, and in Czadca and Podzamok in the Orava region there were anti-Polish incidents. In retaliation, and as a show of strength, units of the Polish army entered Czechoslovakia without warning or declaration of war on the 25th of November 1938 and began to occupy the Czadca area, even though according to the agreement the Czechoslovac authorities were not due to leave until the 1st of December. In the battle that followed, the Czechoslovac army retreated to defensive positions and succesfully defended the strategic approaches to Czadca. The only section to resist the numerically over whelmingly superior Polish infantry, cavalry, light and anti-aircraft artillery, was the 1st Brigade of the 41st Regiment, with one battery of light artillery, an attached communications troop and an advanced unit of State Defence Guard composed of members of the gendarmerie and the customs and excise guard. The battles lasted until the evening and involved the airforce; tanks and armoured vehicles transported to the area were not, in fact, deployed. According to incomplete data, there were losses of 2 dead and at least 10 wounded on the Polish side, and 2 dead and 4 wounded on the Czechoslovak side. It finally proved possible to settle the conlict by diplomatic means, and the next day the frontiers defined by the boundary commission were occupied by Polish troops. In exchange for the districts of Hladovka and Sucha Hora in the Orava region, most of disputed areas of the Cierne and Skalite districts by Czadca remained in Czechoslovakia, and the results of the new delimitation were confirmed by the signing of a protocol on the 30th of November 1938 in Zakopane.

(zavřít)

Přijetí mnichovských požadavků zásadně ovlivnilo další vývoj v ČSR, neboť nejisté garance velmocí nemohly vyvážit škody způsobené územním okleštěním, hospodářským oslabením a ztrátou možnosti vojenské obrany státu. Vnitropolitický systém první republiky se rozpadl, demokratický charakter státu se postupně měnil v totalitní. Tlak hitlerovského Německa na definitivní likvidaci zbytku ČSR neustával a setkával se s podporou Polska a Maďarska, jež usilovaly o dosažení společné státní hranice. Právě Podkarpatská Rus, jež po příkladu Slovenska dosáhla autonomie (od 19.11.1938 se oficiálně nazývala Zakarpatská Ukrajina, od 31.12.1938 Karpatská Ukrajina), se k tomu zdála být nejvhodnějším místem. Po Vídeňské arbitráži byly počátkem listopadu 1938 anektovány Maďarskem jižní oblasti Podkarpatí, což velmi znesnadnilo jeho obranu, zajišťovanou 12. pěší divizí dosud jednotné česko-slovenské armády a 2 prapory Stráže obrany státu.

Obránci museli odolávat útokům z několika stran. Už od října 1938 pronikali od jihu do vnitrozemí Podkarpatské Rusi maďarští teroristé, často ve velkých ozbrojených skupinách, k jejichž likvidaci byly nasazeny i těžké zbraně, jak tomu bylo např. u Výloku a Černého močálu, kde bylo vzato do zajetí přes 300 teroristů. Při tzv. „rozvigovském incidentu“ v lednu 1939 přešli čs. vojáci do útoku a boje si vyžádaly oběti na obou stranách. Více než 20 míst bylo terčem mnohdy opakovaných maďarských útoků. Téměř 30 diverzních útoků provedli od severu teroristé polští, jejichž činnost měla podpořit maďarské nároky. V polovině března 1939, po potlačení povstání příslušníků polovojenské organizace Karpatské Síče v Chustu, docházelo i k bojům s Ukrajinci, kteří přepadávali ustupující čs. jednotky s cílem znocnit se jejich zbraní.

Ráno 14. března 1939 začalo maďarské vojsko násilně obsazovat Podkarpatskou Rus. Československé jednotky mu kladly úspěšně odpor, než dostaly příkaz k organizovanému ústupu. V nejasné a složité situaci, kdy došlo k vyhlášení samostatnosti Slovenska a posléze i Podkarpatské Rusi a kdy byla zahájena okupace zbytku českých zemí nacistickou armádou, se až do 17. března 1939 odehrával ústup československých jednotek, doprovázený účinnou ozbrojenou obranou. Směřoval na západ přes Perečín na Slovensko, na jih přes řeku Tisu do Rumunska a horskými průsmyky na sever do Polska. Po odevzdání výzbroje v těchto zemích pak bojovníci, mnohdy i se svými rodinami, odjižděli evakuačními vlaky do českých zemí, které se mezitím staly Protektorátem Čechy a Morava. Uvádí se, že ústup si vyžádal asi 4O padlých a nejméně stovku zraněných vojáků a příslušníků jednotek SOS, v době předchozí obrany Podkarpatské Rusi do března 1939 zahynulo více než 10 obránců. Jen 27 jmen těchto hrdinů se dosud podařilo identifikovat z archivních dokladů.

Obránci Podkarpatské Rusi se bohužel nedočkali náležitého uznání, jejich bojové vystoupení proti okupantům bylo po válce z politických důvodů zamlčováno a zkreslováno. Jejich čin však patří k nejsvětlejším tradicím našich dějin: dokázali vzdorovat přepadům dobře vyzbrojených záškodníků i převaze cizí armády, bránili s nasazením svých životů republiku i v době jejího rozpadu, vědomi si své povinnosti. Čestně ji splnili.

(zavřít)

Die Verteidigung des Karpaten-Russland (1938-1939)

Die Verteidigung des Karpaten-Russland war, besonders nach der Wiener Arbitrage, welche die südlichen Gebiete des Landes Ungarn zuerkannten, sehr schwierig. Außer der bisher einheitlichen tschechoslowakischen Armee, (36. und 45. Infanterietruppen der 12. Infanteriedivision), sicherten sie auch zwei Bataillone der Staatsverdigungswache, der Gendermerie und die Finanzwache. Die Verteidiger mußten schon im Oktober 1938 mehrere mächtige Angriffe der ungarischen Einheiten, welche ins innere des Landes einfielen um einen Aufstand der Ungarn zu entfesseln, abschlagen. Vom Norden des Landes her griffen zahlreiche Diversanten- und Sabotagetruppen, gebildet von der polnichen Armee, an. Im März 1939 kam es noch zu einem Zusammensto3 mit Truppen der ukrainischen Nationalisten, welche sich der Waffen bemächtigen wollten. Bei Zusammenstößen mit den Terroristen kamen mehr als 30 Verteidiger ums Leben, cca 40 weitere fielen bei der Abwehr des Angriffes der ungarischen Okkupationstruppen und während des Rückzüges in die Slowakei, nach Rumänien und Polen in der Zeit vom 14. - 17. März 1939. Der Gefechtsauftritt der Verteidiger des Karpaten-Russland wurde nach dem Krieg aus politischen Gründen verschwierigen und entstellt, aber verdienterweise gehört er zu den lichtensten Momenten der neuzeitlichen Geschichte unseres Staates.

(zavřít)

Ce texte commente les opinions et réactions de la minorité polonaise en République tchèque à propos des relations qu'entretiennent leur pays d'accueil et leur pays d'origine.

(zavřít)

Le massacre perpétré à Katyn contre l'armée polonaise par la police d'état soviétique en 1940 est l'exemple type du fait historique manipulé, déformé, passé par le prisme de la mémoire et de la propagande.

(zavřít)